Vzpomínky absolventů

09. Červenec 2017   Mgr. Libor Pavlík
70OA_22VOSE

Středa 07.06.2017

Vzpomínky žákyň 4.A třídy Hospodářské školy čtyřleté 1954 – 1958, třídní profesor Leopold Chromek.
Naše třída čítala 32 děvčat, dnes s postupem doby se vkrádá nostalgie a vzpomínky na studentský život. Přece je to neuvěřitelných 59 let. Tehdy jsme byly mladé, bezstarostné a pro každou vylomeninu.
Kromě učení – mučení jsme absolvovaly mnoho společných akci – brigády chmelové, sběr brambor, sklizeň sena. Naši páni profesoři to s námi neměli vůbec lehké – třídní profesor Chromek za nás schytával naše průšvihy, „tatíček“ Kyncl zase odháněl nápadníky od oken internátu v Javorníku. Důstojnost zachovávali páni profesoři Háva, Kajzrlík, Merta, Crha, Krupica, paní Vybíralová. Oženili se dva staří mládenci – profesor Vocásek a prof. Jelínek. S prof. Šikem jsme měly problémy, protože vyžadoval, abychom v hodinách tělocviku cvičily. No, chtějte to po nás!
Dokonce i básnění se vyskytovalo – například před svátky se na tabuli psalo “na Velikonoce kvetou kočičky, nezkoušejte naše holčičky“, nebo “Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu.
Byl nám dopřán krásný týden lyžařského výcviku v Krkonoších na chatě Dvoračky a další exkurze – Ostrava, Gottwaldov, Brněnský veletrh.
Po maturitě jsme nastoupily na umístěnky do praxe. Potom nám teprve začalo učení. No, když si představíte, že naší špičkovou technikou v té době byla pisárna, vybavená starými remingtonkami a zetami – dnešním studentům už neznámými zázraky “pokroku“, tak jsme prošly modernizací kancelářské techniky až po dnešní počítače, telefony, internet. To by vydalo na knihu.
Tak opusťme vzpomínání, už bohužel nejsme všechny. Radujme se ze života a z toho, že dodnes o sobě víme a dokážeme se každý rok v dubnu sejít.
Helena Vondráčková, Svitavy
 
Nastoupily jsme v září 1954 do třídy, která měla dřevěné lavice, sedělo se po třech, jak kdo přišel. Ve 2. ročníku už jsme měly lavice normální, po dvou. Prof. Chromek to vyřešil tak, že jsme seděly podle abecedy od A do W, a to nám vydrželo do konce studia.
Ve 2. ročníku jsme chodily vybírat brambory za čertem, byla i legrace, profesoři jezdili s námi.
Ve 3. ročníku jsme jely na lyžařský výcvik do Krkonoš, do chaty Dvoračky, byly jsme tam i s třídou B, protože všichni si to dovolit nemohli. Jezdili jsme na obyčejných dřevěných lyžích, jiné ani nebyly. Líbilo se nám tam i proto, že tam byli s námi chlapci z B. třídy.
V roce 1957 jsme se zúčastnily pohřbu presidenta Zápotockého, jel s námi i náš třídní, lákala nás i Praha.
15. 6. 1957 jsme měly možnost složit státnice z těsnopisu a psaní na stroji. Diktát byl 6minutový, 70 slov za minutu a to rázu všeobecného a odborného. Psaly jsme soustavou Heroutovou – Mikulíkovou. Oba diktáty byly klasifikovány. Oba se pak přepisovaly na stroji. Byla i státnice u psaní na stroji a to na rychlost a přesnost, včetně tabulky.
V květnu 1957 jsme všechny složily úspěšně maturitu, dostaly jsme umístěnky a 1. 7. jsme nastupovaly do kanceláří. Neuměly jsme telefonovat, počítat na počítačkách, které byly i ruční a elektrické, musely jsme se všechno učit, ale zvládly jsme to až do odhodu do důchodu.
Celou dobu od ukončení školy se scházíme, teď už posledních 15 let každý rok na jaře a s nostalgií vzpomínáme na tu naši školu. Zúčastňujeme se i všech výročí školy.
Anna Richterová,Svitavy

Úryvky z knihy Pavla Kyseláka Bráchova krapalice aneb Plkačky počtvrté

© Pavel Kyselák 2016

(Autor navštěvoval střední ekonomickou školu ve Svitavách v letech 1970-1974.)

LASKAVÝ PAN PROFESOR A FEŠULÁNCI

Do profesorského sboru při našem studiu střední ekonomické školy patřil i Mgr. Emil Jelínek. Vyučoval zejména administrativní předměty, jako jsou psaní na stroji a těsnopis. Třídním profesorem byl zejména v dívčích třídách dvouletého ekonomického studia. V mé paměti je zapsán jako laskavý, usměvavý a vstřícný kantor a hlavně jako člověk, který nám svědomitě „naléval“ elán k učení i k práci.

V roce 1997 slavila nově pojmenovaná obchodní akademie padesátileté výročí založení a při té příležitosti byla vydána pamětní publikace. Na jednu z jejích stránek přispěl i jmenovaný pan profesor svoji báječnou vzpomínkou pod názvem Co o nás studenti nevěděli.

Přiznám se, že jsem tuto krátkou stať snad četl stokrát, jak se mi líbila, a navíc zcela souzněla s charakteristikou milého pana profesora. Nedá mi, abych z jeho řádků neocitoval alespoň úvodní slova:

Když jsem jednou po obědě za slunečného počasí opustil domov a vrátil se až po dvou hodinách, podivila se manželka: „Kde jsi tak dlouho byl?“ A když jsem odpověděl, že u kamarádů, následovala další otázka: „Prosím Tě, u kterých?“ Odpověděl jsem, že u těch na hřbitově. Když už je nepotkávám pod podloubím na náměstí, nemohu s nimi zajít na pivo, vypravím se občas za nimi, kde odpočívají…

Ve vzpomínání také jmenuje kolegu Drahomíra Hávu, který nás rovněž učil. Vzpomínám si, jak chodil v černém plášti. Jeho oblíbená známka byla trojka. Ještě dnes ho slyším, jak říká: „Máš to za lidovku“. Ono to možná nepřímo souzní i s jeho povahou, která se právě vyznačovala ryze lidovým a upřímným přístupem k nám studentům. Obvykle nás oslovoval slovem: Děvčata. Byl totiž zvyklý, že na dvouletém studiu jsou jen dívčiny. Jenže naše maturitní třída měla nemalou osádku chlapců. A tak svoje oslovovací zvolání doplnil: … a fešulánci. Od té doby jsme mu neřekli jinak, než Fešulánek.

MILÝ JENE Z PLOSKOVIC

Je tomu už dávno, co jsi s námi v rámci předtančení na našem maturitním plese nacvičoval studentskou hymnu Gaudeamus igitur. Tenkráte však Tvoje šlechetná snaha byla rázně zatržena vedením školy, protože v té době takováto aktivita byla pochopitelně ideologicky závadná.

Nevím už sice, v jaké souvislosti jsi sám sebe nazýval panem Jenem z Ploskovic. Ostatně ve svém archivu jsem nalezl Tvůj pohlednicový pozdrav z roku 1973, který jsi mi zaslal právě s tímto podpisem. Na mě jsi zase po ránu volával: „Redaktore, wie haben sie sich geschlafen?“

Z našeho pohledu žáků či studentů střední školy s Tebou byla veliká legrace provázená vtípky, grimasami, parodiemi na profesory…, zkrátka byl jsi takový dospělý dvorní šašek bez ohledu na svoje povolání i věk. Už proto jsi zasluhoval náš obdiv, což ovšem z druhé strany nebylo vždy kvitováno…

Pan Jan Krpálek byl dlouholetým tajemníkem naší střední školy a zároveň svérázná a rázovitá postavička nejen školy, ale i celého okresního města. Podle mých znalostí jeho život probíhal ve všedních dnech v rytmu takřka shodného rituálu: vyfešákovaný s čistou a nažehlenou košilí a pečlivě uvázanou kravatou ráno nastartoval svůj bicykl, zajel na poštu naproti nádraží, převzaté zásilky zavěsil na nosič zadního kola a odjel do školy. Po odsloužení svých osmi služebních hodin zasedl ve své oblíbené hospůdce, což byla zejména restaurace Slávia na náměstí, zapálil svoji oblíbenou cigaretku, popíjel pivečko a přemýšlel a filozofoval nad životem… Čas od času jsem si k němu přisedl. Říkával, že mu připomínám herce Jaroslava Vojtu, patrně pro můj suchý humor a převážně vážný výraz v obličeji.

Chtěl s námi vehementně také jezdit na konci školního roku na výlety, aby byla prostě sranda. Jako malý kluk se na to těšil. Žel i to mu bylo zatrhnuto…

Na závěr mého studia jsme se domluvili, že hned poté, co odmaturuji, si sedneme v jeho oblíbené hospůdce a moje ukončení školy oslavíme. V poledne, kdy jsem s velkou úlevou vycházel ze školy, čekal na mě otec se zprávou, že mama je v nemocnici s vážným problémem, abych s ním za ní zajel. Do Svitav jsem se vrátil až pozdě večer a byl jsem rád, že mohu ulehnout. Předtím však chudák pan Jen obvolával všechny místní hospody a poptával se, zda tam nesedí redaktor Kyselák.

A tak se Ti milý Jene, ještě jednou omlouvám, že jsem Tě zklamal a nepřišel na naše smluvené setkání, na které ses tolik těšil, že se mnou oslavíš prostou skutečnost, že se mi podařilo zdárně složit zkoušku dospělosti.

Na závěr této vzpomínky mi dovol, abych Ti alespoň takto vzdal svůj hold a zároveň tam nahoru zaslal zvolání, které mělo následovat na závěr Tebou nacvičované oné studentské hymny: VIVAT, CRESCAT, FLOREAT!

 

 

V kategorii: Aktuality