Život s počítači

 

            Bylo pondělí 26. srpna 1968, šestý den okupace Československa vojsky varšavského paktu a můj první den na Střední ekonomické škole ve Svitavách. Ředitel Josef Krupica zahájil pracovní poradu k novému školnímu roku a pod okny prvního podlaží, kde byla sborovna, jezdila vozidla polské armády. Před školou stál památník vděku Rudé armádě za osvobození v roce 1945, který byl teď velmi případně zahalen černým flórem. Na zdech byly nápisy v azbuce i češtině, tu vtipné, tu zoufalé. Za všechny uvedu jen jeden: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.  Kolegové poslouchali jedním uchem zprávy rozhlasu, neboť se měli z Moskvy vrátit unesení českoslovenští vládní a straničtí činitelé. Jen letmo byla vzata na vědomí věta ředitele o nových kolezích Mgr. Věře Uvízlové a Ing. Adolfu Kleinovi. Tak či onak, museli jsme se dát do práce. 

            2. září nastoupili v této zjitřené atmosféře studenti, kteří věřili, že Pražské jaro bude pokračovat dál. Zprvu se tak skutečně zdálo a na škole vznikla Unie středoškolských studentů. Postupem času přicházely do školy různé oběžníky, a zanedlouho jsme se ocitli v období, které sami mocní nazvali obdobím normalizace.  Použiji-li matematického vyjádření, tak velká část mého působení na škole pod hlavičkou SEŠ by mohla mít před závorkou toto předznamenání. Z třiceti pěti let na škole jsem prožil 19 let normalizovaně.

            Osnovy se příliš neměnily od zavedených zvyklostí, ale některé z předmětů z dnešního pohledu už současníkům nic neřeknou. Učil se Těsnopis a jeho součástí byla též kaligrafie, Branná výchova a také existoval předmět Mechanizace evidence a výpočetních prací. Tento předmět mi byl k úlevě kolegů přidělen a já zde vysvětlím jeho náplň i nesmyslný název předmětu. Přestože v šedesátých letech nauka o kybernetice a z ní odvozených oborů byla považována za buržoasní pavědu, našlo se pár osvícených lidí, kteří do tohoto předmětu vedle nauky o sčítacích strojích a kalkulačkách dali též oddíl o výpočetních strojích, tehdy strojů na děrné štítky. Jak se rychle vývoj této disciplíny dral kupředu, později jsem už učil studenty dvojkovou soustavu, za pár let už jsme se vyjadřovali nikoliv v bitech, ale bytech, začali jsme studovat programovací jazyky a jezdili nejdříve na exkurze na VŠE do Prahy k sálovému počítači Elliot a později už na plnohodnotná cvičení na Střední elektrotechnickou průmyslovku v Pardubicích k  počítači EC 1010. 

            To už bylo v  polovině let sedmdesátých a já studenty trápil programovacími jazyky COBOL, Fortran a oni v nich připravovali na strojích děrné štítky pro cvičné úlohy. Naše škola totiž dostala v roce 1981 zdarma od Okresní zemědělské správy plně vybavenou stanici strojů na děrné štítky. Obsahovala děrovače děrných štítků, přezkoušeč DŠ, třídičku a součtový děrovač s tiskárnou, umožňující provádět zpracování hromadných dat včetně výpočtů ekonomických. Byla to však stanice pouze pro numerické zpracování dat v soustavě 90 sloupcových DŠ. Vstupy do počítače tehdy byly možné jen prostřednictvím děrných štítků, teprve později pomocí klávesnice, pak pomocí děrné pásky.  Ekonomických škol s takovým vybavením bylo minimálně.

            Přeskočím pár let; naše škola dostala v roce 1986 15 počítačů IQ151 a byla zřízena laboratoř výpočetní techniky. Dostali jsme pověření od školského odboru Východočeského kraje pořádat kurzy pro učitele všech škol svitavského okresu a i po letech se setkávám s  kolegy, kteří říkají, že si poprvé na počítač sáhli na naší škole. Počítače byly české provenience a trpěly značnou poruchovostí. Programovalo se v nich v jazyce BASIC a jako jediná periferní paměť sloužila zvuková kazeta, na níž se program nahrával a z ní se pak při novém spuštění počítače data opět nahrávala.  Těžko mohu současníkům líčit okouzlení, které se zmocnilo těch, kdo po zavedení programu do počítače a jeho spuštění na vlastní oči viděli na obrazovce malého televizoru, sloužícího tehdy jako monitor, výsledky.  Třeba program na řazení čísel vzestupně podle velikosti, nebo pořízení seznamu podle abecedy, či řešení rovnic. To si ale každý musel předtím naklepat program z klávesnice do počítače. Takové byly začátky v naší laboratoři, jíž jsem byl uvolněným vedoucím.

            Střední školy svitavského okresu jezdily do naší učebny na výuku výpočetní techniky asi dva roky. Postupně pak byly vybaveny svou vlastní výpočetní technikou.  Škola měla pověření provádět kurzy výpočetní techniky i pro organizace. Významná byla spolupráce s pobočkou Státní banky československé ve Svitavách, když její zaměstnanec podle svého programu vedl úvěrovou agendu na našem počítači.  Jeho práce, tehdy průkopnická, byla publikována v odborném časopise  SBČS.

            Začátkem devadesátých let oznámilo Ministerstvo školství, že holandské království poskytne středním československým školám 15 učeben a vypsalo konkurz. Zúčastnili jsme se ho také, a když jsem předtím viděl ty padesátistránkové i vícestránkové elaboráty žadatelů ostatních škol, nedoufal jsem v úspěch. Napsal jsem proto lehkou rukou, lapidárně řečeno, abych neurazil, dva odstavce. V prvním jsem napsal, čemu naše stávající učebna denně slouží a ve druhém pak, dostaneme-li učebnu, jak se mohu zaručit, že se na ni žáci nebudou chodit dívat jak na sovu pálenou do přírodovědného kabinetu. K našemu překvapení byla Obchodní akademie ve Svitavách vybrána. Dostali jsme učebnu vybavenou kompletně počítači Philips s operačním systémem Windows.  Studenti měli přístup k počítači podle hesla a měli tak svou práci chráněnou. Někteří studenti propadli počítačům tak, že jsem ji otevíral už hodinu před vyučováním a oni si tam řešili své úlohy.  V té době už byly přístupné profesionální programové produkty textové, grafické či ekonomické a studenti se s nimi při výuce nejen seznamovali, ale i s nimi pracovali. Výsledky své práci si mohli vytisknout buď na jehličkové tiskárně nebo grafické práce na plotteru.

            Jednali jsme s Microsoftem a obdrželi licenční právo poskytovat školám a kulturním institucím v rámci programu SELECT  výrazně zlevněné produkty této firmy počínaje operačním systémem Windows přes desítky dalších produktů. Za několik let jsme takto dodali desítkám škol a institucím stovky programových produktů.

Mezitím už jsme měli také nové počítače a další učebnu VT.

            Doba se nezastavila. Dozvěděli jsme se, že na tehdejší světovou síť – internet se tomu ještě neříkalo, byl v roce 1992 připojen Bílý dům a oficiálně 13. února připojeno přes ČVÚT Československo.  S ředitelem PaedDr. M. Báčou jsme napsali prezidentu Billovi Clintonovi, že jsme se stali součástí tohoto progresivního trendu a popřáli mu mnoho zdaru v jeho činnosti. Během 48 hodin jsme obdrželi odpověď, kde prezident píše, že nás vítá do řad uživatelů celosvětové sítě a přeje nám též mnoho úspěchů. Podepsán Bill Clinton, prezident Spojených státu amerických.

            Jak vidět, od počítačového starověku jsme se dostali k novověku. Co se dříve jen pomaloučku stávalo potřebou, je dnes samozřejmou nezbytností. 

Ing. Adolf Klein

---

Nejstarší zaměstnankyní školy, která se dožívá krásného věku 91 let, je paní Pavla Lišková. Do školy nastoupila po paní Kolářové v roce 1963 a jako účetní tu pracovala 18 let. Do důchodu odešla v roce 1981.  Přejeme jí do dalších let zdraví a spokojenost.