Navíc si ve své nabubřelosti rád připadám chytřejší než ostatní, a tak jsem během otupující hodinové cesty autobusem do školy neváhal najít si na internetu pár informací jak o filmu, tak o autorovi samotném.  Do třídy jsem tedy vcházel s pocitem očekávání a mírného napětí. Přece jen, je to člověk, který se potkal a osobně znal s velkými osobnostmi české i světové politické a umělecké scény.  Chvíli po zvonění dorazila i paní učitelka s nádechem lehké nervozity v obličeji. Chápu, při pohledu na nás a při vědomí jisté odpovědnosti za naše chování před takovou návštěvou bych se taky netvářil klidně. Rozdala nám pracovní listy, na kterých už nějakou dobu pracujeme, a poinformovala, že po vyprávění pana Jasného dostaneme prostor pro naše dotazy. S prostorem pro něco takového samozřejmě přichází hrobové ticho a pobízení učitelek: „No, nestyďte se, na něco se zeptejte.“ Nejspíš v předtuše něčeho podobného jsme před začátkem filmu dostali ještě pár tipů na dotazy. V takových případech by nejspíš bylo nejjednodušší, kdyby přišla s předepsanými otázkami a demokraticky podle nejkyselejšího „ksichtu“ vybrala pár dobrovolníků, kteří by se poté pod pohrůžkou fyzického násilí během debaty spontánně dotazovali. Film samotný byl zvláštní, leč v pro mě až neuvěřitelně hvězdném obsazení: Radoslav Brzobohatý, Vlastimil Brodský, Waldemar Matuška, Vladimír Menšík, Helena Růžičková a další. Vážně tady před námi má za chvíli stát někdo, kdo je všechny znal a dával jim pokyny? Nechci se zabývat rozborem filmu, ale spíš pocity, jaké ve mně vyvolal. Pro mě se ve filmu odrážely všechny varianty povahy českého národa. Od statečnosti, přes slabost, zbabělost až po neuvěřitelnou schopnost nenávidět své nejbližší přátele, kvůli vlastnímu prospěchu. Chápu, proč film putoval do trezoru a pouštěl se jen soudruhům z východu, jako nejodpornější tuzemská tvorba. Dokonale vykresluje, co režim dokázal způsobit, kolik lidských životů zmařit a rodin rozvrátit. I to, co dokáže lidská soudržnost a jak lze zlomit mysl jednotlivce. Film to byl těžký, jak na pochopení, tak tématem a místy i co se udržení pozornosti týče. Po skončení filmu přicházela  již zmiňovaná návštěva. První, co mi projelo hlavou, když pan Vojtěch Jasný vstoupil, v doprovodu dvou dam češtiny znalých bylo: „Kde do …. koupil tak pěkný boty?“ A vůbec, celkově byl pěkně oblečený, kalhoty seděly ke sportovnímu saku, šála kolem krku a stylové brýle mu dodávaly na nesporném šarmu a kouzlu osobnosti. Být jen o něco víc holka, dozajista se mi podlomí kolena. Zprvu nám vyprávěl o svém mládí, studiích a zážitcích. Po srpnové invazi v roce 1968 nastal zlom v jeho životě. Film Všichni dobří rodáci již spatřil světlo světa, což mu na oblíbenosti u soudruhů příliš nepřidalo. Byl politicky perzekuován a musel emigrovat. Nejprve do Francie a později opět točil filmy v západním Německu, Rakousku a Švýcarsku. Po sametové revoluci se opět vrací do Čech a stále cestuje takřka po celém světě. „Neptejte se mě, kde jsem točil, ale spíš kde jsem netočil,“ řekl. Pár věcí mě však překvapilo. Jednou z nich byla skutečnost, že se ho i po emigraci snažili fyzicky zlikvidovat, což se jim jen šťastnou náhodou nakonec nepodařilo. A další z nich byly otázky ohledně víry. Nepřekvapovalo mě, že člověk jeho věku, s jeho zážitky a zkušenostmi je věřící. Šlo spíš o to, s jakým zápalem dokázal popsat Boha, coby bílé světlo či kontakt s blízkými zemřelými v okamžicích, kdy sám byl blízko smrti, avšak opravdu v rozpacích jsem začal být v okamžiku, kdy popisoval své zkušenosti s exorcismem. Další rozpaky nastaly v momentě, kdy přišla řada na naše dotazy. Nervózní poklepávání prsty, vrtění se na židli a klopení očí prolomil kdosi ze zadních řad. Poté následovalo pár duchaplných, ale i slabších dotazů. Těžko říct, jestli to pan Jasný dělal záměrně nebo ne, ale poté, co na každou otázkou nějakým způsobem odpověděl, dokázal naprosto kouzelně odbočit k úplně jinému zážitku ze svého života, u kterého vydržel i několik minut. Tím se prodleva mezi kladenými dotazy značně natáhla a nejspíš i pani učitelkám se ulevilo, že nemusí trnout, co z nás ještě vypadne. Na závěr besedy nám pan Jasný promítl jedno ze svých snad až lyrických děl s motivem němé modlitby a protestu za komunisty zpustošenou republiku. Z celého díla přímo dýchala láska k naší zemi. A i když všechny zmíněné motivy jsem v této rapsodii poznal, zřejmě ještě nejsem ve věku a duševní zralosti, abych se na to jen tak podíval znovu.Po závěrečném potlesku a předání květiny jednou ze spolužaček nám pan Jasný naposledy pohlédl do tváří. Zajímalo by mě, jak člověk, který procestoval svět, který učí na newyorské univerzitě, kde studenti neváhají platit statisíce na školném a kde přednáší před nabitými sály, vnímal skutečnost, že najednou má před sebou třídu (posluchárnu, chcete-li) o 60 lidech – nás studentů s tupými pondělními výrazy – z nichž polovina jeho film buď proležela na lavici, nepochopila ho, anebo se o to pro jistotu hned z kraje týdne ani nepokoušela. Připouští si někdo takhle celosvětově uznávaný, že drtivá většina naší generace už netuší – ať už z jakéhokoliv důvodu – kdo Vojtěch Jasný je, proti čemu bojoval, kolik filmů natočil a jakým pojmem ve světové kinematografii se za svůj dlouhý život stal?Mám pocit a v poslední době obzvlášť, že lidé na éru komunistické vlády  a její důsledky zapomínají. Proč tedy nezapomenout i na ty, co proti němu bojovali, že? V nějakém hloupém americkém filmu jsem kdysi viděl, že vzpamatovat se z rozchodu trvá polovinu doby trvání vztahu. Komunisti u nás vládli čtyřicet jedna let, od sametové revoluce už uplynulo přes dvacet let, otázka tedy zní, dáme to s komunisty znovu dohromady? Postihla nás – jak napsali Rakušáci "ztráta kolektivní paměti"?  Vypadá to tak.  Já vím, klasickým argumentem je, že jsem tu dobu nezažil, a tudíž tomu nemůžu rozumět, ale byl jsem vychováván a vyrůstal jsem tak, abych pochopil, že z toho nikdy nic dobrého vzejít nemohlo. Možná na mě čeští komunisti působí dojmem o to markantnějším, že na rozdíl od Slováků, Maďarů či Poláků svou stranu po převratu ani nepřejmenovali. Avšak Slováci už svého Fica a jeho vládu převlečených kabátů u moci opět mají. Nemyslím si, že by v našem systému v téhle době a i díky geografickému umístění naší republiky bylo možno znovu nastolit takový ideologický režim, jako byl komunismus. Ani si nemyslím, že by bylo možné, aby komunisti získali ve vládě naprostou většinu, tak jako tomu bylo dříve. Na druhou stranu si však říkám, že nacismus se po válce taky zakázal,  a to Čech nemučil Čecha …

Jan Šobáň, 4. B

[Ukázat prezentaci]