Oslavy založení školy – sdílejte s námi historii

70OA_22VOSE

Sobota 23.09.2017

Vítáme Vás na stránce
"Sdílejte s námi historii"

Tvořte s námi historii svými příspěvky (dobové materiály, fotografie, videa, prezentace, články, …)

Zasílejte dokumenty na adresu absolvent@oa.svitavy.cz
Sdílejte s námi události na FACEBOOKU
Odkazy pro vás:
Databáze absolventů (přihlašovací údaje lze vyžádat e-mailem: absolvent@oa.svitavy.cz)
Odkaz na "živou" databázi absolventů (2016 – 2001) s možností komunikace s absolventy a učiteli. Uživatel může také editovat některé údaje (telefon, e-mail, bydliště).
Fotogalerie naleznete jako alba pro jednotlivé roky na internetovách stránkách.
Postupně připravujeme.
Videoklip o škole
Mimo jiné obsahuje jmenné seznamy absolventů 1947 – 2006.
 
Tvořte s námi historii
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Majáles/video
Rok 2011
Den otevřených dveří/video
Rok 2010
Rok 2007
60. výročí založení školy/video
 

Setkání absolventů – 55. výročí ukončení studia

1958_62_SEŠ

Čtvrtek 25.05.2017

Vážení, v příloze tohoto e-mailu Vám posílám prezentaci bývalých studentů (tehdejší Ekonomické školy Svitavy), jako malý příspěvek – vzpomínku  k oslavám založení školy a přeji úspěch této záslužné akce. Srdečně Jiří Vinkler, studující v letech 1958-1962. Snad Vás to trochu zaujme.

Vzpomínky absolventů

70OA_22VOSE

Středa 07.06.2017

Vzpomínky žákyň 4.A třídy Hospodářské školy čtyřleté 1954 – 1958, třídní profesor Leopold Chromek.
Naše třída čítala 32 děvčat, dnes s postupem doby se vkrádá nostalgie a vzpomínky na studentský život. Přece je to neuvěřitelných 59 let. Tehdy jsme byly mladé, bezstarostné a pro každou vylomeninu.
Kromě učení – mučení jsme absolvovaly mnoho společných akci – brigády chmelové, sběr brambor, sklizeň sena. Naši páni profesoři to s námi neměli vůbec lehké – třídní profesor Chromek za nás schytával naše průšvihy, „tatíček“ Kyncl zase odháněl nápadníky od oken internátu v Javorníku. Důstojnost zachovávali páni profesoři Háva, Kajzrlík, Merta, Crha, Krupica, paní Vybíralová. Oženili se dva staří mládenci – profesor Vocásek a prof. Jelínek. S prof. Šikem jsme měly problémy, protože vyžadoval, abychom v hodinách tělocviku cvičily. No, chtějte to po nás!
Dokonce i básnění se vyskytovalo – například před svátky se na tabuli psalo “na Velikonoce kvetou kočičky, nezkoušejte naše holčičky“, nebo “Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu.
Byl nám dopřán krásný týden lyžařského výcviku v Krkonoších na chatě Dvoračky a další exkurze – Ostrava, Gottwaldov, Brněnský veletrh.
Po maturitě jsme nastoupily na umístěnky do praxe. Potom nám teprve začalo učení. No, když si představíte, že naší špičkovou technikou v té době byla pisárna, vybavená starými remingtonkami a zetami – dnešním studentům už neznámými zázraky “pokroku“, tak jsme prošly modernizací kancelářské techniky až po dnešní počítače, telefony, internet. To by vydalo na knihu.
Tak opusťme vzpomínání, už bohužel nejsme všechny. Radujme se ze života a z toho, že dodnes o sobě víme a dokážeme se každý rok v dubnu sejít.
Helena Vondráčková, Svitavy
 
Nastoupily jsme v září 1954 do třídy, která měla dřevěné lavice, sedělo se po třech, jak kdo přišel. Ve 2. ročníku už jsme měly lavice normální, po dvou. Prof. Chromek to vyřešil tak, že jsme seděly podle abecedy od A do W, a to nám vydrželo do konce studia.
Ve 2. ročníku jsme chodily vybírat brambory za čertem, byla i legrace, profesoři jezdili s námi.
Ve 3. ročníku jsme jely na lyžařský výcvik do Krkonoš, do chaty Dvoračky, byly jsme tam i s třídou B, protože všichni si to dovolit nemohli. Jezdili jsme na obyčejných dřevěných lyžích, jiné ani nebyly. Líbilo se nám tam i proto, že tam byli s námi chlapci z B. třídy.
V roce 1957 jsme se zúčastnily pohřbu presidenta Zápotockého, jel s námi i náš třídní, lákala nás i Praha.
15. 6. 1957 jsme měly možnost složit státnice z těsnopisu a psaní na stroji. Diktát byl 6minutový, 70 slov za minutu a to rázu všeobecného a odborného. Psaly jsme soustavou Heroutovou – Mikulíkovou. Oba diktáty byly klasifikovány. Oba se pak přepisovaly na stroji. Byla i státnice u psaní na stroji a to na rychlost a přesnost, včetně tabulky.
V květnu 1957 jsme všechny složily úspěšně maturitu, dostaly jsme umístěnky a 1. 7. jsme nastupovaly do kanceláří. Neuměly jsme telefonovat, počítat na počítačkách, které byly i ruční a elektrické, musely jsme se všechno učit, ale zvládly jsme to až do odhodu do důchodu.
Celou dobu od ukončení školy se scházíme, teď už posledních 15 let každý rok na jaře a s nostalgií vzpomínáme na tu naši školu. Zúčastňujeme se i všech výročí školy.
Anna Richterová,Svitavy

Úryvky z knihy Pavla Kyseláka Bráchova krapalice aneb Plkačky počtvrté

© Pavel Kyselák 2016

(Autor navštěvoval střední ekonomickou školu ve Svitavách v letech 1970-1974.)

LASKAVÝ PAN PROFESOR A FEŠULÁNCI

Do profesorského sboru při našem studiu střední ekonomické školy patřil i Mgr. Emil Jelínek. Vyučoval zejména administrativní předměty, jako jsou psaní na stroji a těsnopis. Třídním profesorem byl zejména v dívčích třídách dvouletého ekonomického studia. V mé paměti je zapsán jako laskavý, usměvavý a vstřícný kantor a hlavně jako člověk, který nám svědomitě „naléval“ elán k učení i k práci.

V roce 1997 slavila nově pojmenovaná obchodní akademie padesátileté výročí založení a při té příležitosti byla vydána pamětní publikace. Na jednu z jejích stránek přispěl i jmenovaný pan profesor svoji báječnou vzpomínkou pod názvem Co o nás studenti nevěděli.

Přiznám se, že jsem tuto krátkou stať snad četl stokrát, jak se mi líbila, a navíc zcela souzněla s charakteristikou milého pana profesora. Nedá mi, abych z jeho řádků neocitoval alespoň úvodní slova:

Když jsem jednou po obědě za slunečného počasí opustil domov a vrátil se až po dvou hodinách, podivila se manželka: „Kde jsi tak dlouho byl?“ A když jsem odpověděl, že u kamarádů, následovala další otázka: „Prosím Tě, u kterých?“ Odpověděl jsem, že u těch na hřbitově. Když už je nepotkávám pod podloubím na náměstí, nemohu s nimi zajít na pivo, vypravím se občas za nimi, kde odpočívají…

Ve vzpomínání také jmenuje kolegu Drahomíra Hávu, který nás rovněž učil. Vzpomínám si, jak chodil v černém plášti. Jeho oblíbená známka byla trojka. Ještě dnes ho slyším, jak říká: „Máš to za lidovku“. Ono to možná nepřímo souzní i s jeho povahou, která se právě vyznačovala ryze lidovým a upřímným přístupem k nám studentům. Obvykle nás oslovoval slovem: Děvčata. Byl totiž zvyklý, že na dvouletém studiu jsou jen dívčiny. Jenže naše maturitní třída měla nemalou osádku chlapců. A tak svoje oslovovací zvolání doplnil: … a fešulánci. Od té doby jsme mu neřekli jinak, než Fešulánek.

MILÝ JENE Z PLOSKOVIC

Je tomu už dávno, co jsi s námi v rámci předtančení na našem maturitním plese nacvičoval studentskou hymnu Gaudeamus igitur. Tenkráte však Tvoje šlechetná snaha byla rázně zatržena vedením školy, protože v té době takováto aktivita byla pochopitelně ideologicky závadná.

Nevím už sice, v jaké souvislosti jsi sám sebe nazýval panem Jenem z Ploskovic. Ostatně ve svém archivu jsem nalezl Tvůj pohlednicový pozdrav z roku 1973, který jsi mi zaslal právě s tímto podpisem. Na mě jsi zase po ránu volával: „Redaktore, wie haben sie sich geschlafen?“

Z našeho pohledu žáků či studentů střední školy s Tebou byla veliká legrace provázená vtípky, grimasami, parodiemi na profesory…, zkrátka byl jsi takový dospělý dvorní šašek bez ohledu na svoje povolání i věk. Už proto jsi zasluhoval náš obdiv, což ovšem z druhé strany nebylo vždy kvitováno…

Pan Jan Krpálek byl dlouholetým tajemníkem naší střední školy a zároveň svérázná a rázovitá postavička nejen školy, ale i celého okresního města. Podle mých znalostí jeho život probíhal ve všedních dnech v rytmu takřka shodného rituálu: vyfešákovaný s čistou a nažehlenou košilí a pečlivě uvázanou kravatou ráno nastartoval svůj bicykl, zajel na poštu naproti nádraží, převzaté zásilky zavěsil na nosič zadního kola a odjel do školy. Po odsloužení svých osmi služebních hodin zasedl ve své oblíbené hospůdce, což byla zejména restaurace Slávia na náměstí, zapálil svoji oblíbenou cigaretku, popíjel pivečko a přemýšlel a filozofoval nad životem… Čas od času jsem si k němu přisedl. Říkával, že mu připomínám herce Jaroslava Vojtu, patrně pro můj suchý humor a převážně vážný výraz v obličeji.

Chtěl s námi vehementně také jezdit na konci školního roku na výlety, aby byla prostě sranda. Jako malý kluk se na to těšil. Žel i to mu bylo zatrhnuto…

Na závěr mého studia jsme se domluvili, že hned poté, co odmaturuji, si sedneme v jeho oblíbené hospůdce a moje ukončení školy oslavíme. V poledne, kdy jsem s velkou úlevou vycházel ze školy, čekal na mě otec se zprávou, že mama je v nemocnici s vážným problémem, abych s ním za ní zajel. Do Svitav jsem se vrátil až pozdě večer a byl jsem rád, že mohu ulehnout. Předtím však chudák pan Jen obvolával všechny místní hospody a poptával se, zda tam nesedí redaktor Kyselák.

A tak se Ti milý Jene, ještě jednou omlouvám, že jsem Tě zklamal a nepřišel na naše smluvené setkání, na které ses tolik těšil, že se mnou oslavíš prostou skutečnost, že se mi podařilo zdárně složit zkoušku dospělosti.

Na závěr této vzpomínky mi dovol, abych Ti alespoň takto vzdal svůj hold a zároveň tam nahoru zaslal zvolání, které mělo následovat na závěr Tebou nacvičované oné studentské hymny: VIVAT, CRESCAT, FLOREAT!

 

 

Vzpomínky zaměstnanců

70OA_22VOSE

Čtvrtek 13.07.2017

Život s počítači
 
            Bylo pondělí 26. srpna 1968, šestý den okupace Československa vojsky varšavského paktu a můj první den na Střední ekonomické škole ve Svitavách. Ředitel Josef Krupica zahájil pracovní poradu k novému školnímu roku a pod okny prvního podlaží, kde byla sborovna, jezdila vozidla polské armády. Před školou stál památník vděku Rudé armádě za osvobození v roce 1945, který byl teď velmi případně zahalen černým flórem. Na zdech byly nápisy v azbuce i češtině, tu vtipné, tu zoufalé. Za všechny uvedu jen jeden: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.  Kolegové poslouchali jedním uchem zprávy rozhlasu, neboť se měli z Moskvy vrátit unesení českoslovenští vládní a straničtí činitelé. Jen letmo byla vzata na vědomí věta ředitele o nových kolezích Mgr. Věře Uvízlové a Ing. Adolfu Kleinovi. Tak či onak, museli jsme se dát do práce. 
            2. září nastoupili v této zjitřené atmosféře studenti, kteří věřili, že Pražské jaro bude pokračovat dál. Zprvu se tak skutečně zdálo a na škole vznikla Unie středoškolských studentů. Postupem času přicházely do školy různé oběžníky, a zanedlouho jsme se ocitli v období, které sami mocní nazvali obdobím normalizace.  Použiji-li matematického vyjádření, tak velká část mého působení na škole pod hlavičkou SEŠ by mohla mít před závorkou toto předznamenání. Z třiceti pěti let na škole jsem prožil 19 let normalizovaně.
            Osnovy se příliš neměnily od zavedených zvyklostí, ale některé z předmětů z dnešního pohledu už současníkům nic neřeknou. Učil se Těsnopis a jeho součástí byla též kaligrafie, Branná výchova a také existoval předmět Mechanizace evidence a výpočetních prací. Tento předmět mi byl k úlevě kolegů přidělen a já zde vysvětlím jeho náplň i nesmyslný název předmětu. Přestože v šedesátých letech nauka o kybernetice a z ní odvozených oborů byla považována za buržoasní pavědu, našlo se pár osvícených lidí, kteří do tohoto předmětu vedle nauky o sčítacích strojích a kalkulačkách dali též oddíl o výpočetních strojích, tehdy strojů na děrné štítky. Jak se rychle vývoj této disciplíny dral kupředu, později jsem už učil studenty dvojkovou soustavu, za pár let už jsme se vyjadřovali nikoliv v bitech, ale bytech, začali jsme studovat programovací jazyky a jezdili nejdříve na exkurze na VŠE do Prahy k sálovému počítači Elliot a později už na plnohodnotná cvičení na Střední elektrotechnickou průmyslovku v Pardubicích k  počítači EC 1010. 
            To už bylo v  polovině let sedmdesátých a já studenty trápil programovacími jazyky COBOL, Fortran a oni v nich připravovali na strojích děrné štítky pro cvičné úlohy. Naše škola totiž dostala v roce 1981 zdarma od Okresní zemědělské správy plně vybavenou stanici strojů na děrné štítky. Obsahovala děrovače děrných štítků, přezkoušeč DŠ, třídičku a součtový děrovač s tiskárnou, umožňující provádět zpracování hromadných dat včetně výpočtů ekonomických. Byla to však stanice pouze pro numerické zpracování dat v soustavě 90 sloupcových DŠ. Vstupy do počítače tehdy byly možné jen prostřednictvím děrných štítků, teprve později pomocí klávesnice, pak pomocí děrné pásky.  Ekonomických škol s takovým vybavením bylo minimálně.
            Přeskočím pár let; naše škola dostala v roce 1986 15 počítačů IQ151 a byla zřízena laboratoř výpočetní techniky. Dostali jsme pověření od školského odboru Východočeského kraje pořádat kurzy pro učitele všech škol svitavského okresu a i po letech se setkávám s  kolegy, kteří říkají, že si poprvé na počítač sáhli na naší škole. Počítače byly české provenience a trpěly značnou poruchovostí. Programovalo se v nich v jazyce BASIC a jako jediná periferní paměť sloužila zvuková kazeta, na níž se program nahrával a z ní se pak při novém spuštění počítače data opět nahrávala.  Těžko mohu současníkům líčit okouzlení, které se zmocnilo těch, kdo po zavedení programu do počítače a jeho spuštění na vlastní oči viděli na obrazovce malého televizoru, sloužícího tehdy jako monitor, výsledky.  Třeba program na řazení čísel vzestupně podle velikosti, nebo pořízení seznamu podle abecedy, či řešení rovnic. To si ale každý musel předtím naklepat program z klávesnice do počítače. Takové byly začátky v naší laboratoři, jíž jsem byl uvolněným vedoucím.
            Střední školy svitavského okresu jezdily do naší učebny na výuku výpočetní techniky asi dva roky. Postupně pak byly vybaveny svou vlastní výpočetní technikou.  Škola měla pověření provádět kurzy výpočetní techniky i pro organizace. Významná byla spolupráce s pobočkou Státní banky československé ve Svitavách, když její zaměstnanec podle svého programu vedl úvěrovou agendu na našem počítači.  Jeho práce, tehdy průkopnická, byla publikována v odborném časopise  SBČS.
            Začátkem devadesátých let oznámilo Ministerstvo školství, že holandské království poskytne středním československým školám 15 učeben a vypsalo konkurz. Zúčastnili jsme se ho také, a když jsem předtím viděl ty padesátistránkové i vícestránkové elaboráty žadatelů ostatních škol, nedoufal jsem v úspěch. Napsal jsem proto lehkou rukou, lapidárně řečeno, abych neurazil, dva odstavce. V prvním jsem napsal, čemu naše stávající učebna denně slouží a ve druhém pak, dostaneme-li učebnu, jak se mohu zaručit, že se na ni žáci nebudou chodit dívat jak na sovu pálenou do přírodovědného kabinetu. K našemu překvapení byla Obchodní akademie ve Svitavách vybrána. Dostali jsme učebnu vybavenou kompletně počítači Philips s operačním systémem Windows.  Studenti měli přístup k počítači podle hesla a měli tak svou práci chráněnou. Někteří studenti propadli počítačům tak, že jsem ji otevíral už hodinu před vyučováním a oni si tam řešili své úlohy.  V té době už byly přístupné profesionální programové produkty textové, grafické či ekonomické a studenti se s nimi při výuce nejen seznamovali, ale i s nimi pracovali. Výsledky své práci si mohli vytisknout buď na jehličkové tiskárně nebo grafické práce na plotteru.
            Jednali jsme s Microsoftem a obdrželi licenční právo poskytovat školám a kulturním institucím v rámci programu SELECT  výrazně zlevněné produkty této firmy počínaje operačním systémem Windows přes desítky dalších produktů. Za několik let jsme takto dodali desítkám škol a institucím stovky programových produktů.
Mezitím už jsme měli také nové počítače a další učebnu VT.
            Doba se nezastavila. Dozvěděli jsme se, že na tehdejší světovou síť – internet se tomu ještě neříkalo, byl v roce 1992 připojen Bílý dům a oficiálně 13. února připojeno přes ČVÚT Československo.  S ředitelem PaedDr. M. Báčou jsme napsali prezidentu Billovi Clintonovi, že jsme se stali součástí tohoto progresivního trendu a popřáli mu mnoho zdaru v jeho činnosti. Během 48 hodin jsme obdrželi odpověď, kde prezident píše, že nás vítá do řad uživatelů celosvětové sítě a přeje nám též mnoho úspěchů. Podepsán Bill Clinton, prezident Spojených státu amerických.
            Jak vidět, od počítačového starověku jsme se dostali k novověku. Co se dříve jen pomaloučku stávalo potřebou, je dnes samozřejmou nezbytností. 
Ing. Adolf Klein

Vzpomínka paní Hany Valachové – domov mládeže SEŠ
 
Nedílnou součástí školy byl internát (Domov mládeže). Hotel U Jelena v Javorníku sloužil v 50. letech jako politická škola a později jako internát pro ubytování mimosvitavských žákyň ze SEŠ a po několik let i žákyň zdravotnické školy. V roce 1957 přišla do domova vedoucí vychovatelka paní Ludmila Kuřitková z Brna, která na dlouhé roky vtiskla domovu podobu. Žákyně ji měly rády a v domově mládeže panovala přátelská atmosféra. V domově byla kuchyně se dvěma kuchařkami. Bydlel tam domovník a pracovaly dvě uklízečky. V roce 1962 jsem nastoupila jako vychovatelka, se mnou na krátkou dobu Jarmila Marvanová. V roce 1968 paní Anna Hladilová. V roce 1978 Vladimíra Skřebská.
Ubytovaných žákyň ubývalo a po roce 1989 bylo rozhodnuto ubytovat v DM chlapce. Dva byli ze SEŠ a asi 15 z učiliště TOS. Zajímavé, ale náročné bylo soužití v zařízení, kde vše bylo budováno a opravováno jen pro dívky. Ani zaměstnanci moc dobře nevěděli, co si s chlapci počít.  Vše se ale vyřešilo.
Do oprav a zařízení se investovalo mnoho prostředků, ale byla to stále stará budova. V roce 2001 se domov mládeže přestěhoval z Javorníka do Svitav do budovy bývalé školky, která byla přebudována ve velmi pěkné moderní ubytovací zařízení.  S žáky se do nového prostředí přemístily i vychovatelky – paní Hladilová, Skřebská, Marvanová a uklízečka paní Zichová.
Hana Valachová (roz. Kamarádková)
 
Paní Pavla Lišková

Nejstarší zaměstnankyní školy, která se dožívá krásného věku 91 let, je paní Pavla Lišková. Do školy nastoupila po paní Kolářové v roce 1963 a jako účetní tu pracovala 18 let. Do důchodu odešla v roce 1981.  Přejeme jí do dalších let zdraví a spokojenost.

Poděkování našim studentkám

Hands_heart

Pondělí 19.06.2017

Dětský domov Dolní Čermná

Dolní Čermná 74, 561 53 Dolní Čermná

V Dolní Čermné 17. 6. 2017

Vážený pane řediteli,
ráda bych Vás informovala o dobrovolnické činnosti Vašich žákyň Adély Hofmanové a Terezy Petříkové v našem dětském domově.
V červnu roku 2016 se v našem domově objevily spolu s Adélčiným tatínkem Martinem Hofmanem a seznámily mě s projektem, který by chtěly u nás realizovat. V plánu bylo pořádání výletů pro naše děti, na kterých se dle Adélčina tatínka měly naučit organizátorským, managerským dovednostem.
Oficiální zahájení naší spolupráce bylo 1. září 2016, kdy se všichni neformálně, při opékání buřtů, představili všem dětem – a rázem si získali srdce nejen všech dětí, ale i nás dospělých. Bezprostřední, srdeční, empatičtí, akční, nápadití, přátelští, veselí, laskaví – toto vše odstartovalo neskutečnou vzájemnou spolupráci. Společné výlety (dokonce i do předvánoční Vídně), návštěvy, společné aktivity v domově i mimo DD, vzájemné obdarování vlastnoručně vyráběnými vánočními dárky… Stali se součástí našeho domova. Nyní holky plánují a organizačně zajištují prázdninový výlet do Mnichova.
Za dobrovolnickou činnost jsem děvčata spolu s jejich tatínkem (společnost Adel happiness) nominovala na Cenu Ď. Krajské kolo v Pardubicích Adel happiness vyhrálo, postoupilo do celostátního kola, kde děvčata spolu s tatínkem stála na jevišti Národního divadla a vyslechla si děkovný potlesk od plného sálu lidí.
Velice obdivuji nasazení děvčat, která sama naplánují akce pro naše děti, ty potom konzultují s Martinem Hofmanem, který je podpoří finančně i osobně (poskytne nám autobus, který sám řídí), a s vedením DD. Aktivity promýšlejí do nejmenšího detailu, díky čemuž se každá jimi pořádaná akce stává pro nás všechny nezapomenutelným zážitkem.
V dnešní době je vzácností, když mladí lidé svůj volný čas věnují druhým, potřebným, snaží se jim udělat radost. Jsem přesvědčena o tom, že aktivity Adélky a Terezky jsou ojedinělé. Budu potěšena, když i škola vyjádří děvčatům naše poděkování a podpoří je v dalších nápadech, aktivitách, které směřují k pomoci druhým.
Přeji Vám úspěšné zakončení školního roku a krásné, sluníčkové dny dovolené.
 
S pozdravem
 
 
Mgr. Iva Nesvadbová, ředitelka DD
 
   
 
 

Předávání diplomů na VOŠE

DSC_0742_crop_800x643

Čtvrtek 08.06.2017

Organizace školního roku 2017/2018

zak

Pátek 09.06.2017

Organizace školního roku 2017/2018  v základních školách, středních školách, základních uměleckých školách a konzervatořích

Č.j.: MSMT- 12165/2016-1

Dne  11. května 2016

Období školního vyučování ve školním roce 2017/2018 začne ve všech základních školách, středních školách, základních uměleckých školách a konzervatořích v pondělí 4. září 2017. Vyučování bude v prvním pololetí ukončeno ve středu 31. ledna 2018. Období školního vyučování ve druhém pololetí bude ukončeno v pátek 29. června 2018.

Podzimní prázdniny připadnou na čtvrtek 26. října a pátek 27. října 2017. Vánoční prázdniny budou zahájeny v sobotu 23. prosince 2017 a skončí v úterý 2. ledna 2018. Vyučování začne ve středu 3. ledna 2018.

Jednodenní pololetní prázdniny připadnou na pátek 2. února 2018.

Jarní prázdniny v délce jednoho týdne jsou podle sídla školy stanoveny takto:

 Termín

 Okresy, obvody hl. města Prahy

12. 3. – 18. 3. 2018

Benešov, Beroun, Rokycany, České Budějovice, Český Krumlov, Klatovy, Trutnov, Pardubice, Chrudim, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Ostrava-město, Prostějov

Velikonoční prázdniny připadnou na čtvrtek 29. března a pátek 30. března 2018.

Poznámka: Pátek 30. března 2018 je zároveň tzv. ostatním svátkem podle zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů.

Hlavní prázdniny budou trvat od pondělí 2. července 2018 do pátku 31. srpna 2018. Období školního vyučování ve školním roce 2018/2019 začne v pondělí 3. září 2018.

Mgr. Kateřina Valachová PhD.

ministryně školství, mládeže a tělovýchovy

v. r.

 

Absolutorim 2017

SESTAVA VOSE

Středa 07.06.2017

 

Předávání maturitních vysvědčení

maturita

Květen 2017

Literárně historická exkurze do Prahy

Květen 2017

Praha historická i moderní

Ve dnech 3. – 5. května 2017 proběhla již tradiční literárně-historická exkurze v Praze, tentokrát se 3. A.
Za nečekaně pěkného počasí jsme si prošli okruh Židovského města s jeho synagogami a hřbitovem, vyslechli jsme zajímavý výklad průvodce. Odpočinek v parku na Vyšehradě vystřídalo pátrání na Slavíně a návštěva kostela sv. Petra a Pavla. Večer jsme si zpříjemnili divadelním představením Velký Gatsby v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.
Brzy ráno jsme navštívili nejznámější památku našeho hlavního města, Pražský hrad – hledali jsme stopy české historie v chrámu sv. Víta, Starém královském paláci, bazilice sv. Jiří, ve Zlaté uličce, Daliborce i u Belvederu. Lanovkou jsme se nechali dovézt na Petřín, z rozhledny jsme obdivovali krásu Prahy, v zrcadlovém bludišti zase „krásu“ našich těl.
Poslední den jsme se vydali po stopách korunovačních průvodů českých králů. Z Pohořelce od Lorety jsme přes Hradčanské náměstí došli na Nerudovku – a pak pořád dolů k chrámu sv. Mikuláše, s odbočkou k Pražskému Jezulátku, přes Karlův most se zastávkou na Kampě jsme právě včas dorazili k orloji na Staroměstském náměstí. Pak už jen Ungelt a Celetnou ulicí jsme došli na konec naší a začátek Královské cesty – k Prašné bráně.
Obvyklý program exkurze byl tentokrát doplněn – na přání našich žáků – o Neviditelnou výstavu na Novoměstské radnici, Lennonovu zeď na Kampě, kubistickou lampu u františkánských zahrad a moderní sochu Franze Kafky od Davida Černého.
Trochu únava, ale i spokojenost a hlavně pohoda nás provázela po celé tři dny a doufám, že tato ochutnávka krás Prahy přiláká aspoň některé žáky k dalšímu poznávání našeho hlavního města.